čtvrtek 2. srpna 2018

ŠALALALALA aneb HOREČKA TÁBOROVÉ NOCI

Páni a dámové,
Jsem zpět v celé své parádě. Po třech týdnech v zuřivé divočině obydlené velkými brouky, mrtvými rybami a miniaturními muškami jsem se vrátila do pohodlí své postele a konečně jsem v dostatečné blízkosti své knihovny.

Před rokem jsem vydala podobný článek shrnující náš tábor a letos? Letos hodlám udělat to samé, přátelé. Jen si to trochu rozdělím… na dvě části – na tu lepší a na tu naprosto příšernou, kterou už nikdy nechci zažít.
Prvních čtrnáct dní začalo vcelku v poklidu. Všichni vedoucí přijeli, postavili si stany a netrpělivě očekávali smršť bonbóny nadopovaných dětí. Dost jsem se na některé z nich těšila a tak, no...
Nezklamali, půlka z nich naprostí retardi. Denda zrzavější než obvyle, Garyk - malý čtyřicátník a důchodce - a tak dál.
Vzhledem k tomu, že skoro všem vedoucím a pomocníkům bylo 17 až 25, jsme si skvělě rozumněli. A potom to přišlo... psychické zhroucení jedné z hlavních postav a její odjezd. Bylo to brutální... skoro nikdo to nepřežil. Všechny děcka brečeli jak šílení a rodiče, zrovna přijíždějící na návštěvní den, si svoje děťátka úzkostlivě drželi při sobě. A jak se zachová řešitelka problému Gábis? Obchází ufňukané děcka a pobledlé vedoucí s úsměvem na rtech. Není divu, že mi dvojčata dali přezdívku Drama Queen. Takže si teď se Surielem můžu dát páku. Kapow. Zbytek díkybohu proběhl vpohodě.
Další věcí je Garyk. Ano, ten velkolepý stařec. Patříme spolu do klubu důchodců a chodíme spolu hrát bingo. Hráli jsme proti sobě Belgii... brutální to hra... a přetahovali jsme se. Nenapadlo mě vykřiknout nic lepšího než: "Počkej, zapomněla jsem si ráno vzít prášek na artrózu!" Dostali jsme výtlem a už jsme spolu neběželi ani jednou. Ovšem ultimátní dvojicí na tuto hru byl sám Garyk a Vítěz. Z kola trvajícího ani ne půl minuty se stalo desetiminutové divadlo. A když jsme zrovna nehráli, chodili jsme na dechovku. Tleskali jsme jako správní senioři a když začala hrát česká verze písničky Shalala lala od Vengaboys, pařili jsme jak pominutí.
Potom všichni odjeli... bye bye Vendiši, Móňo, Báro Modní, Jendo, Májo, Hannah, Beznadějná romantičko, Maďare, Kiki, Klísťákmane, Krokodýle, Dendo, Garyku a Vítězi. A zdarec Majkle, pane kuchaři kvůli němuž jsem na táboře přibrala dvě kila.

Třetí týden byla katastrofa. Aspoň pro mě. Ten pocit když za tebou dojde jedno z dětí a řekne ti, že nejmladší pomocník zařval přede všema, že je BR p***. (BR - vedoucí, starší než ten malej zmetek)
Při diskotéce jsem byla u mapy, což zahrnuje devět dětí, co se překřikují a potom křičí na tebe. Love it. Když jsem byla konečně propuštěna na svobodu, zjistila jsem, že tančí asi tři lidi, mezi nimi BR a ostatní vedoucí nacpaní v kuchyni. Říkám si super, aspoň mě nikdo neuvidí, jak ze sebe dělám debila. DJ Fura/Bazilišek pouštěl české lokální kapely a mě praskaly uši, ale i přes to jsem se přemohla a donutila starší holky tančit. Učila jsem je Shalala lala a Waku Waku a potom z kuchyně vyletěl ten Šílenej Němec a začal skákat jak magor na Ramsteiny. Všichni vedoucí kolem něj, vyparáděný slečinky, já jséště pořád napůl v pirátským převleku. No moje myšlenky byly jasný: KILL ME NOW.
Když ramsteini skončili už jsem se na to vysrala. Ať si někdo zkusí něco říct. Sedla jsem si do srubu a čekala na večerku a na poradu.
Ta proběhla vpoho. Hlavní vedoucí skončil v řece, protože měl svátek a já jsem si třídila kartičky z her. Ideální večer.
Při balení táborových věcí jsem se nasrala naposled. Kachna blbá mluví: "No ten biatlon, co jsme hráli byl na nic, protože BR věděla tajenku z minulýho turnusu a poradila to děckám." Nedalo mi to, musela jsem něco říct. "Pokud vím, tak jediný kdo z jejího týmu někomu radil byl Denda
2.0 a ten radil pomalu všem celou dobu."
Její odpověď mě poslala do hrobu. "No... vždyť říkám, že ta hra byla zkažená." Na to jsem už neměla energii něco říct. Pozor! PŘICHÁZÍ MOUDRO, ZACPĚTE SI UŠI! Pozor! -Hra je zkažená pouze pokus nikoho nebaví- což se o tom biatlonu fakt říct nedalo.

No... zítra večer mě s nima ještě čeká grilovačka, ze které hodlám odejít co nejdřív.

Bye bye and...love my camp buddies, except the third week people (get your shit together and put it in the backpack, fuckers). FacelessGirl.

neděle 17. června 2018

Knižní já

Wazzuuup,
Dneska mám dost dobrou náladu, jelikož známky mám uzavřené a budu mít jen jednu trojku na bosse a tak jsem se rozhodla, že zase po delší době napíšu něco osobního, i když... osobní kontakt? TF, what that?
Takže dneska budu rozebírat knižní postavy, se kterýma toho celkem dost společného a které navždy zůstanou v mém srdci ať se hnu kamkoli.

Cather Avery - Fangirl by Rainbow Rowell



Pokud už tady jste nějakou dobu, určitě si pamatujete, že jsem tuhle knížku zmiňovala už v příspěvku Knižní kluci, do kterých jsem se zamilovala, kde se objevil Levi - nejblonďatější cinnamon roll od dob Draca Malfoye.

Nicméně, vraťme se k Cath. Když jsem tuto knihu četla, bylo to jako bych četla svůj život až na to, že jsem v Americe, mám dvojče a spoustu dalších nedůležitých detailů. I když mám velmi pravděpodobně rozdvojenou osobnost, takže dvojče asi mám... ¯\_(ツ)_/¯. 
Třeba ta zmínka o tom, že Cath nemůže jít do kantýny, protože by nevěděla, kam si sednout, a tak radši půlku semestru žije jenom z mysli tyčinek a burákovýho másla. Sounds like me. Nebo když úplně na začátku začala vyšilovat, že je v jejím pokoji kluk.
Samozřejmě je tady pár nesrovnalostí jako: 
- nepíšu fanfikce a když už, tak nestojí za nic
- miluju pocit, když píšu něco svého... ten pocit, že padám z útesu a snažím se vymyslet si větve, kterých bych se mohla chytit
- moje rodina je po všech stránkách vyrovnaná
Pokaždé, když čtu Fangirl, tak najdu něco nového, co mám s Cath společného.

Leah Burke - Probuzení Simona Spiera a Leah on the Offbeat by Becky Albertalli



Leah mě oslovila jak v knížce tak ve filmu. 
Knížka: Její revolta v den výměny pohlaví, mě docela vystihuje, protože fakt nenávidím, když někdo podlehne trendu nebo kdejaké blbosti. Pamatuju si třeba, jak jednu dobu všichni kolem mě říkali: "nebuď labuť" nebo "Netrhej partu!". A moje odpověď? "Labutě jsou super" a "Ráda trhám věci."
A potom, co jel Simon s Abby a Nickem do gay baru, jsem přesně věděla, jak se Leah cítí... odkopnutá, nedůležitá a vždycky ta navíc.
Leah on the Offbeat jsem ještě nečetla, nejen protože není český překlad, ale hlavně protože se bojím, že tam Leah bude jiná než v Simonovi a na to se musím pořádně psychicky připravit.
Film: Ve filmu na mě zapůsobil její proslov k Simonovi po Halloweenské party u brama (která mimochodem v knížce nebyla, protože Bram musel rozdávat sladkosti dětem). Ano správně, ta část z Traileru začínající: "Do you ever feel weird?" 


Rozhodně si nepamatuju celý dialog, ale vím, že i když Leah stojí uprostřed dění, přesto se cítí, že všechno pozoruje z konce místnosti. Jo, tak se já cítím skoro 24/7.

To by bylo asi všechno. Mezi moje další "jako já" postavy patří třeba Yrene Vížka z Věže úsvitu nebo Nesta Archeron z Dvora křídel a zmaru, ale s nima mám společné jen maličkosti.
Navíc mám samozřejmě nejvíc společného s postavami, které jsem sama vymyslela a které jsou napsané většinově z toho, kdo jsem nebo kým bych chtěla být. ale o těch až někdy jindy.

Short story nakonec: Pomáhala jsem na dětském dnu u nás ve vesnici a jedna maminka mi předala dítě ať si s ním povídám. Protože je trochu introvertní a nechce moc mluvit na veřejnosti. Moje myšlenky byly jednotné: "Aha, tak proto svoje dítě svěřujete holce, která nesnáší mluvení na veřejnosti a která je hrdým introvertem (INTJ)" Pfff, jakoby byla introverze nemoc...

Bye bye and... be introvert. FacelessGirl.

středa 30. května 2018

Krátká fanfikce ve druhé osobě

Cassian a ty

Všechny postavy jmenované v tomto příběhu patří Sarah J. Maasové

Pomalu se ploužíš domů. Od bitvy s králem Hybernu uplynulo už několik týdnů, ale Amren pořád trvá na tom, že musíš trénovat. Jsi kvůli tomu zlostí bez sebe, ale hluboko uvnitř jsi vlastně docela ráda, že díky stavění zdí kolem své mysli, se nemusíš dívat dovnitř. Přesto to v noci přichází. myšlenky na to, že sem nepatříš, že tě tu nikdo nechce a toužíš po svém smrtelném těle, protože by za chvíli zemřelo a potom by bylo všechno lepší. Dokonce i Elain to tady miluje. Pořád se někde potuluje s těmi přízraky, ze kterých máš takový strach.
Otevíráš dveře a okamžitě spatřuješ pohyb. Cassian se neuvěřitelně rychle zvedá a židle za ním se kymácí na zadních nohách. Neusmívá se. Vlastně se na ni neusmívá nikdy. Teď už ne...
"Nesto..." říká přiškrceně a ty máš zlost, že on z tebe má strach. Chtěla jsi být normální. Ne zrůda. "Jsi doma první." Za ním na stole vidíš sklenku s whisky. Illyrijci mají ale spotřebu alkoholu. Včera ti tři vypili poslední a nedražší lahev a přesto byl Cassian schopný si na dnešek sehnat další. 
"Jdu si lehnout." prohlašuješ bezvýrazně a jdeš ke schodům. Už se držíš zábradlí, když...
"Já... " rychle se na něj otáčíš a čekáš na nějaký hloupý vtip typu: To má být pozvání? nebo Moje postel je volná, jestli chceš. Místo toho ale vidíš jeho umučený výraz, rozlámaná křídla a slyšíš jak ti brouká do ucha. Přál bych si prožít víc času s tebou, Nesto. Už žádné vtipy, jen slova, co bolí u srdce.
"Myslel jsem, jestli bys se mnou nechtěla pojíst..." Všechno, co řekne zní tak nejistě.
"Nemám hlad." odpovídáš tiše a otáčiš se zpět. Pak ale cítíš horkou ruku na zápěstí. 
"Prosím, Nes." Má svraštělé obočí. "Chci si jen popovídat." Začíná ti bušit srdce ale i tak odpovídáš bez sebemenšího zaváhání. 
"Povídej si s tím druhým. Já jsem dnes mluvila s Amren." O síle mysli, o tom, jak někomu změnit vzpomínky. On tě ale pořád drží. A pořád se neusmívá.
"Pusť mě." rozkazuješ tiše. "Pusť mě, nebo tě s sebou odtáhnu do knihovny." Jeho výraz zdrsní.
"O těchto věcech se nežertuje."
"Vypadám snad, že žertuji?" ptám se a cítím, jak se ze mě dere zoufalý smích. "Beztak to vypadá, že do knihovny zavíráte všechny zrůdy." 
Svaly v obličeji se mu zase povolují a jemně se tě ptá: "To si o sobě myslíš? Že jsi zrůda?"
"To si o mě myslíte vy." Najednou se z tebe všechno hrne najednou. "Všichni kolem mě chodíte po špičkách. Morrigan, Feyre, ty, dokonce i Elain se mi vyhýbá. Jste ze mě vyděšení. Z toho, že jsem tomu bastardovi utrhla hlavu. Z plamenů v mých očích." Cassianovi cukne ve tváři při slově bastard, ale pouští tvou ruku. Ty se ale neotáčíš k odchodu hned. Chceš počkat, jestli ti k tomu něco řekne. Dvě vteřiny, pět vteřin,...
"Je rozdíl v tom bát se někoho a bát se o někoho." Dívá se do země, akdyž vzhlíží, je to jako východ slunce. "Bojím se o tebe, Nesto. Pořád s tebou chci prožít víc času... Bože!" vykřikuje a já na jeho tváři konečně po dlouhé době vidím úsměv. "Jsem nesmrtelný a stejně mi toho času přijde málo!"
A potom se ti podlamují kolena a volným pádem se řítíš k zemi. On tě ale chytá. Chytá tě a drží tě v náručí, protože si to uvědomil k tu samou chvíli, co ty. Tohle je to, o čem mluvila Feyre. O Rhysovi, o svém domově. 
"Ale teď vážně, Do knihovny s tebou nejdu," říká tvůj druh a jeho úsměv nikdy nebyl zářivější.
_____________________________________________________________________________

Tahle fan-fic mě napadla včera večer, ale byla jsem moc ospalá na to, abych ještě něco psala. Teď už jsem ale musela (I když bych měla dělat věci do školy... učit se na zítřejší test z literatury a dělat prezentaci do zeměpisu). Pokud dovolíte, trochu si to tady otaguju, protože jsem na tuhle věc fakt docela hrdá...

#nessian #nesta #cassian #acotar #acomaf #acowar #acofas #dvurtrniaruzi #nessiancz #fanficcz #acotarcz

sobota 19. května 2018

Sračkomluva

Nazdarec,
Občas, když brácha přijede na víkend domů, dostáváme se oba do trochu jiného vesmíru. To se potom podepisuje na věcech, o kterých se bavíme. Tady máte něco z dneška:

Děláme ještě s pár lidma program na víkendovku a já jsem vymýšlela hádanky do jedné hry. Chtěla jsem je Majklovi přečíst, jestli by na ně zvládl odpovědět.
"Některé měsíce mají 31 dní, kolik měsíců má 28 dní?"
"Počkej, tak to máme některé krát dva plus sedm děleno tři a půl..."

Majklovi se pustila v automatickým přehrávání písnička Generace O.
Já: "Lidi, co se narodili mezi lety 1995 a 2005 patří do generace Z."
Majkl: "Tam patřím! To jsem já."
Já: "Já taky, vole."
Majkl: "Ty? Ty jsi tak možná degenerace."

Majkl: "Jak se píše byznys?"
Já: "B-u-s-s-i-n-n-e-s-s..."
Majkl: "Tam jsou jenom dvě S na konci, ne?"

Na odpočinkový režim mám v notebooku nastavený obrázek Zuka z Avatara.
Majkl: "Ty sleduješ anime?"
Já: "To je americký anime, to se skoro ani nepočítá..."
Majkl: "Anime je jako mafie... Nezáleží na tom odkud je. Je to prostě strašný."

Bye bye And... Be crazy. FacelessGirl.

čtvrtek 17. května 2018

Nejsem mrtvá, jenom pochroumaná

Zdárek párek šílenci,
tento týden byl těžký jak mokrý fusekle. Nechci si stěžovat, ale teď budu potřebovat trochu času na vzpamatování. Nebo se vyperu v Perwollu (trochu product placementu nevadí, ne? nemám za to zaplaceno, tak co...).


Začalo to pátkem a táborovým průzkumem. Pršelo... musím ještě něco dodávat? Naštěstí jsem měla skvělou společnost. Spala jsem na zemi, ale záda mě kupodivu nebolí. Protože přišla sobota a s ní i 22 kilometrová cesta na hrad. Přes stromy. A když říkám přes stromy, nemyslím přes les ale přes regulérně popadané stromy. Naštěstí jsem neskončila vedle Radima... kdo ví, truchlí.


Co mi ale dralo nervy byla jedna mladá dívka, která sice byla starší než já, ale chovala se jako dvanáctiletá rozmazlená holka. Prvních pět kiláků jsem si ještě držela svůj "resting-bitch" face. Potom už jsem se musela jen smát, protože zlost by mi asi do kopce moc nepomohla... to sice ani smích, ale whatever.


V neděli naštěstí odjela a taky doufám, že už nepřijede. Tentokrát jsme šli "jenom" 13 kiláků. Po příjezdu domů jsem puchýře nepočítala, ale bylo jich požehnaně.
A v pondělí ráno? Se školou na jižní Moravu. Abych pravdu řekla, většina mých spolužáku mi připomínalo tu děvčicu ze soboty. Ale přestála jsem to a dnes píšu tohle, takže to asi zas tak velká deprese nebude.

Bye bye and... my legs are broken. FacelessGirl.

čtvrtek 12. dubna 2018

Status nálady: Odpočatá, Interakce s lidmi: vzor asociál

Vítejte zpátky... Nebo spíš vítám SE zpátky.
Ne, nejsem mrtvá, i když pár mých oblíbených postav umřelo... rest in peace Suriel, Stryga and Bone Carver.


Od té doby, co jsem napsala, že si dám pauzu od blogování uběhlo... wat??? Tři měsíce???? Kristova noho! To měl být jako zimní spánek nebo co? Btw.: děkuju za probuzení moncakovinka <3. 
Nicméně za dobu, co jsem byla mimo, jsem našla spoustu nových věcí:
1. viděla jsem celý seriál Rick and Morty


2. začala jsem se dívat na Supernatural


3. přečetla jsem Probuzení Simona Spiera a jsem do té knížky naprosto zamilovaná


4. začínám si užívat sport... teda hlavně bruslení
5. zjistila jsem, že jistý sport se píše takhle ------->badminton a ne takhle ------->bangbington
6. vytáhla jsem známku ze zeměpisu ze 4- na 3
7. našla jsem oblibu ve slovenském seriálu Oteckovia
8. jsem ofiko táborová vedoucí, protože je to už i na táborových stránkách
9. mám 142 followerů na tumblr (gabriellethebookworm)
10. už asi vím na jakou vysokou půjdu a myslím, že budu dobrá učitelka nebo překladatelka (ne tlumočnice, protože nesnáším mluvení s lidma)
11. autorský blok je pryč juchů
12. začala jsem a taky přestala používat spojení vívů - ani nevím odkud to vzešlo
13. mám sundaný rovnátka

No, abych ukončila tenhle výčet, zažila jsem spoustu srandy i zklamání. 

+vysvětlení toho asociála v nadpisu... trochu jsme se porafali se spolužákama a jedna osoba, kterou zrovna v oblibě nemám prohlásila, že jim jen závidíme jejich životy a jsme jenom doma... jako jasný, u mě je to pravda, ale u některých lidí, na který tím taky mířila....
no nejvíc jsem jí její žívot záviděla, když tenkrát byla ožralá a blila do křáku, to jsem opravdu chtěla být v její kůži
pro ostatní party girls mám jen jednu větu: introverts heve fun too, we just don´t care if you know.

Bye bye and... I´m back, muhahahaha. FacelessGirl.

neděle 11. března 2018

Storky

Kráčející město

Školní popis o 250 slovech - hodnocení 1-

Díváme se na vůbec první kráčející město. Tedy spíše posunující se město. Od doby, kdy se toto probudilo k životu se světem rozběhly stovky dalších a modernějších, avšak návrat k základům by mohl být velmi naučný.
Prvním, co nás zaujme, se zdá být jeho rozloha, která čítá 230 km2, ale tou pravou zvláštností je tvar pravidelného osmiúhelníku. V každém rohu je situována velící věž ke snadné manipulaci městem. Všechny původní výškové budovy byly sníženy na třípatrové obytné domy. Při prvních měsících pohybu, byly totiž vyšší domy zdemolovány odporem vzduchu. Elektrické vedení není možno spatřit, neboť bylo přesunuto do podzemní části ke kanalizaci a vodnímu přípoji.
Základy města jsou vystavěny ze směsi betonu a karbynu, dosud nejpevnějšího objeveného kovového prvku. Mezi dvěma pláty základů se nachází dříve zmíněné potrubí. Teprve pod touto pět metrů širokou vrstvou nalezneme mechaniku, která zapříčiňuje samotný pohyb. Je zde umístěno šestnáct pásů, každý o délce 120 metrů, navinutých na kotouče. Díky neustálé rotaci kotoučů se pásy pohybují a posunují tak město. Každá velící věž má k dispozici dva pásy, které lze ovládat díky nejmodernějším strojům. Všechny tyto stroje jsou ovládány pečlivě naprogramovanými roboty. S mechanikou města jsou také dokonale seznámeni všichni jeho obyvatelé, a to již v brzkém školním věku.
Abychom však jen nevychvalovali skvělost města, vraťme se ke vzhledu. Zdá se býti ponuré a tmavé, příroda je spoutána v malých sklenících, lidé jsou vlivem výparů z pohonných hmot neustále více nemocní. Ať se město vydá jakýmkoli směrem, za ním se táhne linie netříděného odpadu a toxických látek, které škodí nejen statickým městům, ale také ostatním z mechanických.
Zdá se, že pokrok je nezastavitelný. Pamatujme ale, že takový pokrok by bez problému mohl pokračovat i bez lidské rasy. 

ŠALALALALA aneb HOREČKA TÁBOROVÉ NOCI

Páni a dámové, Jsem zpět v celé své parádě. Po třech týdnech v zuřivé divočině obydlené velkými brouky, mrtvými rybami a miniaturními muš...

Read the old ones